literarky.cz (Václav Čermák): Proč Brno znovu spěje k přesunu nádraží

Články, 12.1.2008

Nástup nové brněnské radnice, vedené prvním sociálně demokratickým primátorem v dějinách, vzbuzoval velké naděje. Po roce je vystřídalo zklamání a pachuť z pokračování staré politiky pod novým jménem

Kdybych měl vybrat projekty, které měly či mají pro Brno největší význam, pak bych zvolil brněnskou okružní třídu a přestavbu železničního uzlu. Od sebe je dělí sto padesát let, objevily se v různých společnostech, ale oba svým významem přesahují hranice města. První skončil na jedničku s hvězdičkou, nad druhým visí řada otazníků. O prvním jsem se dočetl v kvalitní publikaci Pavla Zatloukala Brněnská okružní třída vydané v roce 1997, průběh přípravy druhého jsem měl možnost sledovat od roku 1990, nejdříve v komisi pro přestavbu železničního uzlu Brno (dále ŽUB), v níž bylo zastoupeno ministerstvo dopravy, Československé dráhy a město Brno, později v Zastupitelstvu města Brna a v občanských iniciativách.

Dva velké projekty
Příběh brněnské okružní třídy začal v šedesátých letech devatenáctého století, krátce po pádu Bachova absolutismu. Okružní třída se měla stavět na ploše bouraných pevnostních hradeb. Přestože tehdy měla brněnská obec k dispozici tři regulační plány zabývající se pevnostním územím, byla pod vlivem všeobecného uvolnění na nátlak veřejného mínění nucena vyhlásit veřejnou anonymní soutěž na nový projekt k rozšíření města. Proti výslednému plánu se však zvedla vlna odporu. Kritikové se soustředili na základní problém: zatímco veřejnost žila v přesvědčení, že Brno získá zbořením hradeb v prvé řadě volný přístup k zeleným plochám, zvětšeným o pevnostní území, a utvrzovala se v tom, že sem bude situována novostavba významných veřejných budov, jako divadlo, knihovna či univerzita, představoval regulační plán pokus o drastickou exploataci získaných území ve prospěch podnikatelského záměru, staveb obytných činžáků. Na základě této kampaně iniciují představitelé brněnské obce změnu regulačního plánu s úkolem respektovat požadavky veřejnosti a veřejného mínění. Věci v Brně dospěly tak daleko, že začaly připomínat všelidové pojetí samosprávy.

Příběh brněnské okružní třídy z historie města vyčnívá. Především představuje vzepětí občanské iniciativy. Tehdejší brněnská společnost, zvláště její elita, byla organizačně kromobyčejně zdatná, vzdělaná, otevřená aktuálním dobovým podnětům a schopná jejich transformace až do té míry, že se nám dnes může jevit jako společnost z jiné civilizace. Klíčovou roli zde sehrála publicistika, její schopnost formulovat a prosazovat názory zainteresovaných Brňanů. Zřetelně se zde již vynořuje osvícenské téma, veřejné blaho, energicky prosazované s důrazem na uplatnění potřeb veřejnosti, zejména rekreačních, kulturních a společenských funkcí okružní třídy. Toto pojetí se podařilo prosadit a brněnská okružní třída se stala jedinečným fenoménem díky důmyslné syntéze těchto tehdy novodobých funkcí, vzájemně propojených v celek. Stalo se tak zásluhou panovníka, který městu daroval pevnostní pozemky, osvícené brněnské společnosti a tří generací schopných vídeňských, vídeňsko- brněnských i místních umělců, kteří v druhé polovině devatenáctého století naplňovali ideu velkorysého záměru.

Příběh přestavby železničního uzlu Brno se táhl od dvacátých let dvacátého století. Jeho úspěšné vyřešení je pro Brno velmi důležité. Na něm závisí, jak rychle a pohodlně se lidé z jeho okolí nebo z jiných měst dostanou do škol, divadel, úřadů, zaměstnání a podobně. Jde o to, jestli se Brno bude rozvíjet chaoticky, zahlcováno proudy aut, nebo bude klidným, harmonickým městem.

Spory o poloze hlavního osobního nádraží se vedou do dnešních dnů. Zda nádraží odsunout, nebo ponechat přibližně v dnešní poloze na hranici historického jádra a rozvíjejícího se jižního centra. Její ještě důležitější předností je těsná návaznost na tramvajový uzel, který umožňuje cestujícím dostat se pohodlně do celého Brna.

Problém polohy nádraží se otevřel při regulační soutěži z roku 1928, na základě jejíž výsledků se mělo odsunout na jih o šest set metrů. V první polovině čtyřicátých let byly tendence nádraží zpět přisunovat. Za vlády komunistické strany se znovu odsunovalo o šest set metrů, a to již bez debat. Po změně režimu v roce 1989 se sice o poloze nádraží vedly diskuse, brněnská radnice však přisunutou variantu diskriminovala a kritické hlasy odbývala. Zatímco evropská města si vysoce cení nádraží u historických center, od sedmdesátých let se nikde v Evropě nádraží neodsunovalo, Brno se koncem devadesátých let rozhodlo nádraží ještě více odsunout, a to o devět set metrů. Tak se postavilo proti evropským trendům.

Veřejnost nebyla o přípravách projektu přestavby železničního uzlu s odsunutou polohou dlouhou dobu informována. Až na základě petiční akce, organizované občanskou koalicí Nádraží v centru, musela brněnská radnice v roce 2004 vypsat městské referendum, kterého se zúčastnilo pětadvacet procent občanů – pro přisunutou polohu bylo šestaosmdesát procent voličů (67 700 hlasů). Výsledky referenda byly úspěchem kritiků odsunuté polohy, i vzhledem k výzvám ODS, nabádajícím k bojkotu referenda, a nepříznivým podmínkám pro jeho konání. Referendum rozhýbalo radnici, ne však k objektivnímu informování veřejnosti, ale k propagaci odsunuté polohy způsobem připomínajícím podbízivou reklamu.

Zklamané naděje
Nebyl jsem sám, kdo předpokládal, že k zásadnímu obratu v postoji radnice dojde po komunálních volbách do městského zastupitelstva v roce 2006. Tématem, které pravděpodobně výrazně ovlivnilo výsledky voleb, byla poloha hlavního osobního nádraží. Posílily Strana zelených a Brno 2006, které měly ve volebních programech zachování dnešní polohy hlavního osobního nádraží. Naopak ztratily ODS, KDU-ČSL a KSČM prosazující odsun nádraží. Sociální demokraté, kteří sice neměli ve svém volebním programu o poloze nádraží ani zmínku, z dřívějších prohlášení budili dojem, že jsou proti odsunuté variantě. Nová koalice tvořená ČSSD, SZ, Brnem 2006 a KDU-ČSL si do koaliční dohody o spolupráci na městské radnici dala dvě věty: „Budeme dbát na to, aby projekt přestavby železničního uzlu získal maximální podporu z evropských fondů a veřejných rozpočtů. Realizovaná může být jen taková varianta, u níž nezávislé, seriózní posouzení prokáže výhodnost pro občany Brna a cestující a která bude mít prokazatelnou podporu veřejnosti.“

Formulace koaliční dohody vzbuzovala naději, že brněnská radnice konečně hodlá jednat ve prospěch veřejného zájmu a bude rozhodovat na základě objektivních podkladů. Zadala nezávislé posouzení u firmy CityPlan a Českého vysokého učení technického. Posouzení z června 2007 prokázalo, co bylo možno očekávat: „Z provedené analýzy nákladů a užitků a následného propočtu rentability lze přisunutou variantu považovat za ekonomicky a společensky výhodnější.“ Posuzovaná poloha odsunutého nádraží neměla ani dříve kladná hodnocení. Většina analýz ji označuje za nejhorší. Má závažné, nepřijatelné dopravní závady, zhoršuje podmínky pro cestující a je nevýhodná pro občany i město. Třicet českých osobností, většinou špičkových českých urbanistů a dopravních inženýrů, ji v otevřeném dopisu z listopadu 2007 označilo za zcela vadnou.

To byly poslední dobré zprávy z brněnské radnice, nejen pro příznivce přisunuté varianty, ale i pro optimisty doufající v otevřenost radnice a v její průzračné rozhodování podle jasných pravidel. Radniční koalice následně předvedla neskutečné salto mortale. Soudně uvažující člověk musel být z jejích následných kroků vyveden z míry. Místo očekávaných rozhodnutí ve prospěch doporučované přisunuté varianty radnice zaútočila na doposud nejkvalifikovanější analýzu CityPlan a dala jasně najevo, že nehodlá dřívější právem kritizovaný postupu nijak měnit, včetně přípravy k odsunu nádraží.

Za pozornost stojí i skutečnost, že zpracování návrhu přisunuté polohy s několika neotřelými náměty zajistila občanská iniciativa Nádraží v centru, protože ministerstvo dopravy a radnice se jí nechtěly zabývat. Přestože byla tato varianta zpracována v amatérských podmínkách, a to díky obětavému nadšení fanoušků železnice, byla firmou CityPlan vyhodnocena jako výhodnější. Pro radnici a ministerstvo dopravy, které investovaly do dokumentací a propagace odsunuté polohy mnoho desítek milionů korun, to bylo těžce stravitelné sousto.

Aniž by radniční koalice nechala vypracovat podrobnější harmonogram přípravy přisunuté varianty a prověřila finanční proveditelnost obou variant, svoji rezignaci na koaliční dohodu svedl primátor (ČSSD) na nižší propracovanost přisunuté varianty, což podle primátora znamená zpoždění přípravy projektu železničního uzlu. To by mohlo znemožnit financování z evropských fondů. Z toho důvodu se nehodlá brněnská radnice dále zabývat přisunutou polohou ani většinovým názorem občanů, kteří se za ni přimlouvají, a bude pokračovat v přípravě odsunuté polohy. Když budu s trochou ironie parafrázovat realizaci koaliční dohody, vychází mi: „Realizována bude varianta, u níž nezávislé, seriózní posouzení prokázalo nevýhodnost pro občany a která prokazatelnou podporu veřejnosti mít nebude.“

Podlehnutí dobovým trendům
Radnice se rozhodla realizovat společensky i ekonomicky horší řešení jenom proto, že je více rozpracované a údajně umožňuje financování z evropských fondů, což ale navíc ke škodě věci ničím seriózně nedoložila. Rozhodující jsou tedy peníze. Projekt železničního uzlu je jedním z mnoha příkladů, na němž lze doložit, že v České republice neexistuje instituce, s výjimkou Nejvyššího kontrolního úřadu, jíž by záleželo na účelném vynakládání veřejných prostředků ve prospěch veřejného zájmu. Systém je nastaven na udržení průtočnosti penězovodů, na něž si různí šikulové nainstalují svoje přípojky. Tyto tendence pochopil brněnský primátor, když občany přesvědčoval, a některé přesvědčil, o nutnosti dostat finanční prostředky na přestavbu železničního uzlu od Evropské unie za každou cenu. Setkal jsem se s četnými argumentacemi typu: „Už těch diskusí o poloze nádraží nechejte. Brno zase ztratí peníze a vezmou si je jako vždy Pražáci.“

Straně zelených a Brnu 2006 se nedostává sil k dovedení vlajkové lodi jejich volebního programu do přístavu a spolu se sociálními demokraty a lidovci se dále nehodlají řídit koaliční dohodou. Závažné části textu v preambuli jejich koaliční dohody říkají: „Jedním z významných impulsů vzniku koalice je společná vůle ke změně stylu práce brněnské radnice,“ nebo „Vstřícnost a otevřenost radnice občanům, o zásadních otázkách vyhlásíme referendum, jehož výsledky se budeme řídit,“ se stávají prázdnými hesly. Konec nadějného nového začátku byl způsoben obratem sociálních demokratů, kteří se rozhodli pokračovat v projektu odsunu nádraží připraveném bývalým vedením radnice a způsobem, který dříve kritizovali pro neobjektivnost. Bohulibá předsevzetí radniční koalice se rozpouštějí ve vyprázdněné politice, koalice se zaplétá v účelových vztazích. Radnice se znovu uzavírá. Navenek z ní vystupují jen jednostranné proklamace autoritativního primátora a bezvýznamná, alibistická vyjádření Zelených a Brna 2006, že jsou stále věrní přisunuté poloze.

Dva příběhy o významných počinech, které se odehrávaly s odstupem věku. První z doby monarchie, druhý z období obnovující se demokracie. V obou vystupuje „nezralá společnost“, tj. společnost občanů upínajících se k autoritám a odmítajících nést vlastní zodpovědnost. Do starší společnosti ale pronikala optimistická osvícenská témata veřejného blaha, zatímco dnešní společnost je skeptická k veřejnému dění, atomizovaná a silně ovlivňovaná konzumem. Projekt okružní třídy měl štěstí, že zastihl radnici i brněnskou komunitu otevřenou, kritickou a laděnou tvůrčím elánem. Výsledkem vzácné konstelace příznivých sil je dílo, na které může být Brno hrdé i dnes. Oproti tomu se projekt přestavby železničního uzlu odehrává v podmínkách uzavřené radnice, odrážející kritické hlasy, a nepřehledných vztahů, do nichž vstupují lobby prosazující soukromé zájmy. Radnice si kupuje architekty zadáváním zakázek. Zaměstnanci veřejných institucí jsou při projevech vlastního názoru vystavováni existenční nejistotě. Veřejností je manipulováno, na čemž se podílejí povrchními články sdělovací prostředky nekritické k činnosti radnice. To je nepříznivé klima, které může zplodit nejvážnější omyl, který se kdy v historii rozvoje Brna stal.

Před brněnským referendem v roce 2004 se často kladla otázka, zda o výběru varianty mají rozhodovat politici, odborníci či občané. Kritici referenda namítali, že občané nejsou dostatečně informováni, a proto je třeba nechat rozhodování na odbornících, kteří problému rozumí, nebo na politicích, kteří jsou k tomu oprávněni volbami. Myslím, že tato otázka je špatně položena. Měla by se nahradit otázkou, jak zorganizovat brněnskou společnost, abychom se vyvarovali větších chyb a politici nezpůsobili velké škody. Odpověď je nasnadě. Souvisí s demokracií, s kritickým myšlením a schopností vést dialog. V tom vidím poselství obou příběhů.

Václav Čermák je členem Unie pro řeku Moravu.

Text vyšel v Literárních novinách 2007-51 na straně 3.