?vehla; Hobstová (Respekt): Kde budou žít naše děti

Články, 12.9.2004

Článek Respektu - 37/04

Rubrika: Téma, strana: 13

KDE BUDOU ŽÍT NA?E DĚTI

Zrod nových center v Praze, Brně a Ostravě
Pokud bychom měli možnost stavět nová města, jaká by byla? Ta otázka vzbuzuje zvědavost. Dokázali bychom to alespoň tak dobře jako naši předci? Jak by se v nich žilo? Brzy se budeme moci přesvědčit na vlastní oči. Před největšími tuzemskými sídly – Prahou, Brnem a Ostravou – se otevírá unikátní možnost zásadním způsobem dostavět svá centra. Jak to všechno dopadne?

Sebevědomé město

„Dříve vznikalo historické centrum po staletí, dnes to má být za několik let,“ poukazuje na jeden z paradoxů rozvoje dnešních měst historik architektury Jan Lukeš. Ještě dost času měla západní města, která měnila svoji tvář po druhé světové válce a v dalších padesáti letech. Za železnou oponou to ale bylo jinak. Příkladem je Berlín. Ještě před patnácti lety mu vévodila betonová zeď, kterou z východní strany lemovala minová pole střežená vojáky a v důkladném odstupu od zdi pak šedivé stěny starých činžáků a dokonce zbytky někdejších říšských úřadů. Ze západu zůstalo vše tak, jak to vypadalo na konci války po odklizení sutin. Táhla se tu rovná planina s hromadami hlíny a ostrůvky kopřiv. Zatímco NDR střežila, aby se ke zdi nikdo z jejích občanů nemohl přiblížit, Západní Berlín trpělivě čekal na chvíli, kdy zeď padne a začne se stavět nové centrum spojeného Berlína.
Po pádu zdi pak město rozjelo velkolepý projekt výstavby nového centra staronové metropole a pláň kolem slavného Postupimského náměstí se proměnila v pověstné „největší staveniště světa“. Berlín se do této akce pustil opravdu s rozmachem. Sezval přední světové architekty, přilákal nejbohatší investory jako Sony či Mercedes Benz. Důležitým motorem byla symbolika. Snílci si tu našli svůj „most mezi Východem a Západem“, politici projekt s názvem Nový Berlín. Už samo o sobě se staveniště stalo velkou atrakcí. Berlín postavil nedaleko něj vyhlídkovou věž a ještě na torza vznikajících budov natáhl obří kulisu budoucího centra. Každý to mohl vidět a Berlíňané přicházeli a diskutovali. Během pouhých pěti let pak opravdu vzniklo nové centrum – pro někoho velkolepé, pro jiné ale chladné a monstrózní. Návštěvník Berlína ale nemohl přehlédnout obrovské sebevědomí města. Vznikla společnost Partner pro Berlín s podnázvem Společnost pro marketing hlavního města, která sdružila více než sto privátních, obecních a státních firem, které se na přestavbě podílely. Partner pro Berlín rozjel velkou propagaci. Na prohlídku největšího staveniště světa pozval novináře, vytiskl letáky a samolepky Nový Berlín. „Vzniklo možná až příliš bombastické centrum,“ hodnotí Lukeš. „Na kritiku je ale potřeba čas, teprve ten ukáže, jak si lidé na novou zástavbu zvyknou.“
Praha se vlastně ocitla v opačné situaci než Berlín, který vedle dvou už existujících center na východě a na západě města stavěl nové, hlavní. „Praha je centralizované město a trpí velkou disproporcí,“ říká pražský architekt Jan Sedlák. „V historickém centru, které zabírá ani ne patnáctinu města, pracuje třetina lidí.“ Strategický plán proto počítá s vytvořením dalších čtyř menších center v místě bývalých průmyslových čtvrtí Smíchov, Karlín-Libeň, Holešovice a Pankrác. Jako první přišel hned po převratu na řadu Smíchov.

Do světa investorů

Před deseti lety byl střed Smíchova, souseda historické Malé Strany, jednou z nejdrsnějších čtvrtí. V samém centru čtvrti kolem křižovatky Anděl stály dvě továrny Tatry Smíchov, mezi nimiž projížděly vlaky naložené železem. Hospody kolem továrny otevíraly už před šestou ranní, kdy v tatrovce končila noční směna. Synagoga na Andělu byla přeměněná ve skladiště a časem určená ke zbourání. V 80. letech přibyla betonová šeď stanice metra s kongeniálním názvem Moskevská, v jejíchž útrobách byl normalizační bufet a která vlastně jen potvrdila ráz místa jako temného prostoru obývaného rozmanitými typy lidí, později ztvárněnými ve filmu režiséra Michálka Anděl Exit.
Dnes se prostor kolem Anděla stává zcela jiným městem. Místo továren, betonu a bufetů vyrostla obchodní centra se dvěma multikiny. Vše ze skla, oceli a hliníku, podobná novým zástavbám ve městech na Západě. Jen čelní stěna bývalé Tatry zůstala, stejně jako teď už opravená synagoga. Obchodní domy a kina vznikly nejdříve, výstavba betonových skeletů ale rychle pokračuje a zanedlouho se sem, na kdysi průmyslový Smíchov, přestěhuje z luxusní ulice na Příkopech například Mladá fronta Dnes a další bohaté firmy. Ruch kolem obchodních domů a kin pak nápadně řídne o sto metrů dále, kde vznikla odvrácená tvář nového rozvoje – dálnice s široce rozevřenými nájezdy. Tohle místo už každý raději projede co nejrychleji tramvají, když už ne autem.
Otázka zní: je tohle ta správně využitá šance k novému příjemnému městu? Názory se samozřejmě různí, i když ne až tak úplně. „Považuji za zázrak, co se na Smíchově podařilo,“ říká dnes architekt Martin Rajniš. Na začátku 90. let se ocitl ve skupině architektů a urbanistů, kteří dostali za úkol předělat plány na přestavbu Smíchova, chystané kdysi hlavním návrhářem normalizátorů – architektem Karlem Prágrem. Podle těchto výkresů se měly staré činžáky zbourat, dálnice protáhnout po vzoru severojižní magistrály do centra města a kolem nich postavit paneláky.
Nejdříve se na Smíchově objevila nizozemská společnost ING, která koupila parcely přímo na křižovatce Anděl nad vstupem do metra. Postavila tu několik domů a od předního francouzského architekta Jeana Nouvela si nechala navrhnout elegantní, i když podle ohlasů možná trochu mohutnou fasádu domu Zlatý Anděl, který se stal symbolem celé nové čtvrti. I další stavby na parcelách ING plnily původní Rajnišovy představy – svojí velikostí byly v zásadě srovnatelné s okolní smíchovskou zástavbou. „ING přišli první, nebyli ale ochotni koupit celé pozemky po tatrovce,“ říká bývalý primátor, v čase rozhodování o novém Smíchově pražský zastupitel Jan Kasl, který také vzpomíná na Nizozemce jako na příkladné investory, kteří komunikují se zástupci města a odborné veřejnosti. ING ostatně nechali postavit i nejznámější novou pražskou stavbu – Tančící dům. „Jde o velmi kultivované stavby bez velikých garáží,“ dodává Kasl. Také další parcely navrhli architekti a urbanisté v podobném stylu. „Jenže pak přišel naprosto dravý francouzský investor, který chtěl někam šlehnout svůj obchoďák o ploše několika fotbalových hřišť,“ vzpomíná Rajniš.

Proletáři zmizeli

Problém byl mimo jiné v tom, že pozemky neprodávalo město, ale Tatra, která měla jen zájem na tom sehnat co nejvíce peněz k přestěhování podniku na periferii. Od ní koupil francouzský Carrefour celý velký blok pozemků v části nového Smíchova, která má pro ráz čtvrti klíčovou roli. Vsadil na to, co se z komerčního hlediska vrátí nejrychleji – obchodní centrum, které ale bez ohledu na urbanizační regule radnice nebo šance zrekonstruovat staré průmyslové haly s celou čtvrtí rázně zamávalo. Pokud Zlatý Anděl měl být jakousi uvítací branou pro návštěvníky nového Smíchova, kteří přijdou pěšky nebo z historického centra městskou hromadnou dopravou, udělalo mamutí obchodní centrum Carrefour s obrovskými garážemi a pohodlným nájezdem k nim ze Smíchova čtvrť, do které se jezdí autem.
„Tehdy nebyla síla, která by obrovskému tlaku tak silných investorů dokázala odolat,“ konstatuje Rajniš. „Prostě to nebylo možné. Pozemky prodával krachující podnik, jehož manažeři chtěli mít hlavně v kapse prodejní smlouvu.“ Carrefour nechal všechny staré haly zbořit a posadil na Smíchov hypermarket, které se až dosud stavěly na periferii. Kromě toho i tzv. obchodní galerii, tedy zastřešenou ulici plnou obchodů, která se ale večer zavře, a nikdo se tu nemůže jen tak courat kolem výloh, což je to, co městu dodává život. Jednu celou dlouho stranu centra postavil Carrefour jako pustou zeď s příjezdem pro zásobování.
Další investoři už tak radikální nebyli, přesto je dnes jasné, že nové pražské centrum Smíchov běžného milovníka tradiční Prahy – tedy města úzkých uliček, kamenných domů a přirozeného života, asi nijak zvlášť nedojme. Na rozdíl od tradičního středu města je navíc nový Smíchov kolem dokola obklíčený širokými silnicemi plnými aut. Pravdou ale také je, že nové obchody jsou plné lidí, obě multikina stojící bezprostředně vedle sebe si na nedostatek hostů nestěžují a také architekti, kteří sami měli původně poněkud jiné představy, nelámou nad novým Smíchovem hůl. „Je jasné, že obchody soustředěné pod jednu střechu v nákupní galerii by venku oživily velkou část města. Sám ale nevím, jestli je to kritika. I tak má nový Smíchov příznivý vliv na okolí, opravují se domy kolem, celá čtvrť se oživuje,“ říká už citovaný Jan Sedlák. V podobném duchu mluví i Rajniš: „Vadí mi nehorázný šmoulovský vkus, který tam Francouzi přitáhli, udělal bych domy o patro nižší a taky by se mi líbilo zachovat nádherné původní industriální haly. Jenže kdo by těch osm set milionů na jejich rekonstrukci zaplatil? Na druhou stranu se tam povedlo několik rozumných kusů. Třeba náměstíčko, kam lidé chodí posedět, rostou tam stromy, místo získává ducha, který se přiblížil metropolitnímu charakteru.“ Také Jan Kasl Smíchov převážně chválí: „Nyní je to živé nákupní centrum, na hodnocení je ale brzo. Je třeba počkat, až bude celé území plné. Vždy se napřed staví to, co přitáhne komerci. Na ostatní funkce přijde řada později. Už teď se v okolí rekultivuje park, opravují se domy, roste jejich hodnota. Dříve proletářské území se stává měšťanským, Smíchov se stává dobrou adresou v centru.“ I často kritický Zdeněk Lukeš je smířlivý: „Francouzi nerespektovali charakter čtvrti, z továrního areálu se zachovaly jen fragmenty. Ale naděje, že se nová část Smíchova stane zajímavou čtvrtí, se zčásti naplňuje.“

Hlavně je nevyplašit

Ať už jsou názory na dostavbu pražského Smíchova jakékoli, mohou se obyvatelé hlavního města utěšovat tím, že vlastně nejde o nic dramatičtějšího než jednu, byť nepřehlédnutelnou čtvrť. Tomu také odpovídal zájem veřejnosti. V Brně jde o víc. Během příštích let by v těsném sousedství dnešního centra měla podle přestav magistrátu vzniknout nová noblesní čtvrť s velkými domy a širokými bulváry ve stylu francouzské La Defense. Postavit se má nová železniční stanice, zatímco autobusové nádraží, postavené před 30 lety, bude strženo a umístěno na střechu nové nádražní budovy spolu s parkovištěm pro osobní auta. Cenu všech investic odhaduje náměstek primátora Petr Zbytek na 100 miliard korun a zaplatit ji mají soukromí investoři, kteří se podle očekávání města přihlásí. Vše má trvat zhruba pět desítek let.
Takto pojatý plán přitom získává na zajímavosti zvláště při pohledu na dnešní podobu oblasti, kde má brněnská La Defense vzniknout. Tady hledání nějakého přitažlivého tajemna vyžaduje podstatně větší dávku fantazie než v případě popisovaných 80. let na smíchovském Andělu. Ohrady z vlnitého plechu, staré otlučené haly, které už dávno přestaly sloužit svému účelu. Občas nějaké roury, keře a plevel, který sem nafoukal vítr. Kdysi tu stály továrny, dnes se pustá, rozvrácená plocha několika desítek hektarů táhne od samého okraje historického centra někam daleko na periferii.
O zástavbě území zvaného dnes Jižní centrum, nebylo delšího sporu. Na začátku 90. let se sice objevily mezi politiky návrhy přestavět starou a krásnou slévárnu Vaňkovka na kulturní centrum a kolem vysázet parky. Jenže takový krok by znamenal veřejnou investici a později převládl názor, že na ni Brno nemá. Naopak na prodeji parcel a vzniku exkluzivní čtvrti v centru města lze peníze vydělat. V první polovině 90. let založilo město společnost Jižní centrum, která sdružuje majitele pozemků určených k zastavění, shání investory. Začalo také skupovat pozemky, zavedlo na ně elektřinu, plyn a vodu. Město také vyhlásilo urbanistickou soutěž na využití celého prostoru. Ta ale nepřinesla jasného vítěze, nýbrž dva značně rozdílné návrhy. První navrhoval rozdrobit území na malé parcely, druhý naopak pracoval s velkými plochami. „Nakonec vzniklo něco mezi,“ poznamenává místopředseda představenstva společnosti Jižní centrum Ludvík Doležal. „Prostě půjde o smíšené plochy – kanceláře, byty, obchody. Zatím nejsme ve shodě, jak přesně má čtvrť vypadat. Vznikne nová uliční síť, dáváme přednost prodávat celé bloky jednomu investorovi.“ Vedle toho město slibuje svým obyvatelům nové parky a kolem řeky, kde dnes změtí starých kůlen vedou tratě, by měly vzniknout pásy zeleně. Na rozdíl od Smíchova stačili také brněnští památkáři zachránit v průmyslové čtvrti dvě menší slévárenské haly, které teď čekají na další využití.
A jak se chce Brno bránit tlaku investorů, kteří by si chtěli prosadit vlastní představy toho, co bude v Jižním centru stát? „To není náš hlavní problém,“ říká náměstek primátora Petr Zbytek. „Investory především nesmíme vyplašit. Oni dávají peníze, měli by tedy rozhodovat, na co je vydají.“
Snaha vymanit Brno z jeho provinčního charakteru se ale přes smělé plány nesetkává s nijak velkým nadšením obyvatel města. Odnedávna je možné najít na internetu modely budoucí čtvrti a na brněnském nádraží otevřela radnice informační kancelář, mnoho konkrétních představ mezi obyvateli Brna ale není, zatím spíš neurčitá obava z toho, co se chystá. Architektu Jakubu Kynčlovi vadí, že pro dostavbu centra si město nedalo jasné politické zadání. „Mohlo by být zcela deklarativní, třeba ,chceme příjemné město‘,“ říká Kyncl a připomíná, že s tím má Brno jednu dobrou zkušenost. „Když přestal kdysi ?pilberk plnit obrannou funkci, město se rozhodovalo, co s ním. Purkmistr tehdy prohlásil, že chce park, kam budou lidé chodit venčit psy a posedět si do kaváren. Stalo se. V případě Jižního centra takováto první věta nebyla řečená. Místo od politiků vychází zadání od architektů. Na druhou stranu politici řeší odsun nádraží – a do toho by se přitom neměli plést. Jejich hlavním úkolem je velebit město bez ohledu na to, kde nádraží bude.“

Obchod lepší pustiny

Kynčlova narážka na vlakové nádraží není nijak okrajová. Zrušení staré a postavení nové stanice o zhruba kilometr dál zatím suverénně zastiňuje jakékoli další debaty na téma Jižního centra. Takže jen krátké připomenutí, o co jde. Dnešní hlavní železniční tah Brnem včetně nádraží vznikl v první polovině 19. století po zbourání hradeb. Vysoký kolejový násep tvoří bariéru, která centrum oddělovala od průmyslové čtvrti. Dnes s vidinou dalšího rozšiřování centra na jih je ale toto řešení na obtíž a radní mají strach, že investoři nebudou mít o pozemky „kdesi za tratí“ takový zájem. Navíc Brnem mají procházet dva evropské železniční koridory, při jejichž stavbě se má brněnský železniční uzel za cenu zhruba dvaceti miliard korun stejně předělávat. Radní se proto rozhodli, že hlavní nádraží přestěhují. Problém je, že cena nové haly, protipovodňových opatření (nové nádraží by leželo na břehu Svratky) a nového řešení tramvajových linek není známá – ale jde do desítek miliard.
Pro lidi jako Kynčl je ale v tuto chvíli větší problém než peníze to, že přestěhováním stanice přijde Brno o svůj dnešní výhodný systém městské dopravy. Před dnešní nádražní budovou se kříží všechny tramvajové trati, takže vydá-li se odtud cestující do kterékoli čtvrti, nemusí nikde přestupovat. Na hlavní brněnské náměstí Svobody se od vlaku dostane za 5 minut pěšky. Nové nádraží žádnou z těchto výhod mít nebude.
Začátkem roku stavbu kritizovali jen ekologičtí aktivisté z Nesehnutí a Hnutí Duha, ale brzy se k nim přidalo patnáct dalších občanských spolků a založili koalici Nádraží v centru, sepsali petici za vypsání referenda proti přesunu stanice a během tří měsíců nasbírali 25 tisíc podpisů. Je to o 5 tisíc víc, než požaduje zákon. Referendum podpořila řada místních umělců a muzikantů, zdejší intelektuálové, soudci a další veřejné osobnosti. V červnu brněnské radní písemně vyzvaly dvě desítky odborníků přes dopravu a urbanismus, aby od stavby upustili. Variantu odsunu naopak podporuje Městské divadlo, jehož herci vystupují například v propagačních šotech a novinových anketách.
Spor o přesun nádraží je velmi důležitý a pro mnoho Brňanů provokující i proto, že s ním radnice spojila celou budoucnost Jižního centra. „Když se nepovede přestěhovat nádraží, nebude místo tak atraktivní a možná tam zůstanou jen kopřivy a lebeda,“ varuje Doležal. „A pokud tam něco vznikne, bude to jiná struktura investorů, jiná zástavba. Nepřišli by zahraniční investoři jako teď.“ Proč přesto s druhou variantou nepočítají? „Je to těžké,“ poznamenává Doležal. „Pořád se říká, že jde o devatenáct miliard, ale už se nikdo nezabývá tím, že se teď v Praze staví nový železniční uzel za osm miliard. Pokud má Brno plnit funkci, jakou od něj Evropa očekává, je nutné nádraží přestěhovat.“
Zatím ale v centru roste chaos. Město zrušilo lávku, po níž se chodilo na autobusové nádraží, takže lidi musí kličkovat mezi auty. Přibyly další ohrady a také stavební ruch. Do Jižního centra už totiž dorazila první velká investice. Pozemek po bývalé slévárně Vaňkovka koupila německá firma ECE a staví na něm za 3 miliardy korun obchodní centrum, které jen dále nahrává skeptikům. „Klasický shopping park by měl vzniknout někde na kraji, a ne v centru,“ namítá architekt Kynčl. „Je to zvěrstvo. Vzadu vzniknou zásobovací dvory a celý objekt se bude na noc zavírat, takže to zůstane v noci mrtvou oblastí.“ Náměstek Zbytek k tomu namítá: „Brno má charakter maloměsta. I dnes je v centru po desáté večer prázdno. Obchodní pasáž, kterou ECE staví, má natáhnout přespolní, kteří si tu před odjezdem z Brna nakoupí. Na Jižním centru by mohlo být cokoli – sportoviště, obytné domy. Ale město na to nemá peníze. Záleží na investorech a lepší obchodní centrum než prázdná pustina.“
Odpůrci a příznivci přesunu nádraží se nyní trumfují svými argumenty a shánějí vlivné stoupence, kteří by mohli promluvit před dosud nevyhlášeným referendem, jehož výsledek bude mít váhu doporučení. V srpnu potěšil odpůrce bývalý děkan brněnské architektury Ivan Ruller a jeho kolega Viktor Rudiš, kteří označili plány za šokující svou podobností stavbám socialismu. „Statisíce tun betonu, masivní obrovská stavba bez nápadu se do Brna nehodí. To se přece proslavilo avantgardní a elegantní architekturou,“ diví se profesor Ruller. Možnost vzniku nové brněnské La Defense vůbec nepřipouští. „Paříž má 15 milionů obyvatel a řešila problém, jak do čtvrti vnést život. Brno má 400 tisíc, takže bych se nebál, že zde něco takového vůbec vznikne.“

Vítejte v Karolině

„Pro úspěch stavby nových městských center je důležitá publicita a propagace. V případě Berlína šlo skoro o celonárodní událost,“ říká pražský architekt Jan Sedlák. V Česku zatím nic takového není a asi ani nebude. Přesto podle něj existuje výjimka, kdy by to bylo žádoucí. „Takovým místem, kde by se reklama měla udělat, je Ostrava kvůli sociální depresi, která ji provází.“ Přitom ne že by Ostrava byla z pohledu urbanistů a architektů neperspektivní město. Právě naopak. Jenže o jejích velkých stavebních plánech se toho ví paradoxně nejméně.
Ještě před deseti lety vítalo město na pomezí Moravy a Slezska návštěvníky zcela jinak. Kolem celého města se těžilo uhlí, kilometr od hlavního náměstí se vyrábělo železo. Dnes je nejbližší těžba deset kilometrů daleko a surové železo se z Vítkovických železáren přesunulo do Nové huti daleko na periferii. Dnes už to není smog, ale spíš ranní mlhy, které na centrum města padají z rozlehlých plání, které v těsném sousedství zbyly po uhelné těžbě. Když se mlhy zvednou, může návštěvník pozorovat zvláštní věc. Zatímco u každého jiného města si zvykl, že centrum přechází v předměstí a předměstí v periferii, v Ostravě je historické centrum najednou uříznuté. Staré domy i rušné ulice znenadání končí a přechází v pustou pláň. Na ní stojí dvě staré haly bývalé koksovny a za nimi se tyčí rezaté siluety vysokých pecí starých Vítkovic. Oboje už jen jako státem chráněná kulturní památka. Přitom kdysi se tady na zhruba šedesátihektarovém pozemku zvaném Karolina vyráběl koks z uhlí, které se těžilo všude kolem. Teď tu rostou keře, břízy a hlavní část plochy je rozrytá po rekultivaci. Právě tady na Karolině, sto metrů od centrálního Masarykova náměstí, má ale už brzy vzniknout nová Ostrava, která pomůže definitivně smazat pověst nevábného města špinavého průmyslu.

Partneři z města andělů

„Neznám žádné jiné velké evropské město, které by mělo tak velkou prázdnou plochu v tak bezprostřední blízkosti historického centra. Její zastavění je pro Ostravu určitě velká šance,“ poznamenává hlavní ostravský architekt Jaroslav Sedlecký. „Nechceme ale stavět přímo nový střed, chceme, aby nová výstavba plynule navazovala na staré centrum. Měla by tam vyrůst smíšená zástavba – kanceláře, byty, zábava,“ dodává Sedlecký. Do městem vyhlášené urbanizační soutěže se přihlásilo několik desítek ateliérů z Česka, Evropy či Nového Zélandu. Hlavní cenu – milion korun – vyhráli architekti z Polska. Podle jejich návrhu by měly na Karolině vzniknout pravoúhlé ulice, s poměrně malými domy, obchodním a zábavním centrem, ale také park s umělými říčkami. Stejně jako všechny ostatní ateliéry ani polští architekti za sebou nemají žádné investory, jde tedy o to, kdy se městu povede nějaké sehnat.
Vloni se skutečně objevila první vlaštovka. Na ostravské radnici se ohlásili zástupci investorské firmy Lotus Lesure z Nizozemska a vyrazili ostravským radním dech. „Nabídli nám, že převezmou celou Karolinu, a vykázali se dobrými referencemi ze světa. Zatím ale nevíme, jaký mají za sebou kapitál,“ říká Sedlecký. Přitom ani Lotus Lesure přímo kapitálem nedisponuje, jde o tzv. developera, který investice hledá a zprostředkovává. Jejich zatím zcela nezávazná nabídka má ale jeden háček. Nizozemci, ve spolupráci s neurčitou skupinou architektů z Kalifornie, totiž položili na stůl vlastní, zcela jinou představu, jak má urbanistické řešení Karoliny vypadat. O vítězný soutěžní návrh nemají zájem. „Polské řešení je překonané, nereaguje na potřeby trhu, potřeby potenciálních investorů,“ vysvětluje česká zástupkyně Lotus Lesure Eva Spasovová. „Jde o návrh z roku 2000, teď jsme o čtyři roky dál, naši partneři z Los Angeles se specializují na vytváření měst. Ví, jak město postavit, aby lidé rádi utráceli a investoři byli spokojení.“
Stručně řečeno na rozdíl od polského řešení má Karolina v podání Lotus Lesure zakřivené ulice, skýtá více možností k improvizaci. Slovy hlavního architekta Sedleckého je „měkčí, méně monumentální, blíže obecnému vkusu“. Přednosti či rizika takového návrhu zatím nejsou jasná, Lotus Lesure stále nechce sdělit nic bližšího o tom, jaké investory zastupuje a jak konkrétněji by tedy jejich město vypadalo. „Máme představu o konkrétních investorech, ale probíhá jednání, nemohu říct jména ani termíny,“ říká zástupkyně firmy Spasovová.
Ostravské zastupitelstvo sice už mělo výsledky své soutěže schválit jako daná kritéria pro Karolinu, nenadálý investor ale dostává přednost. „Soutěž neměla stanovit, co bude na Karolině stát, ale jak celé území organizovat,“ říká hlavní architekt Sedlecký. „Za polským návrhem nejsou žádné peníze. Jde o studijní materiál s nulovou závazností.“

Budíček pro patrioty

Ostrava se tedy ocitla v podobné situaci jako další česká města. Původní plány zřejmě půjdou tváří v tvář silnému investorovi stranou, i když je zatím velmi předčasné tvrdit, že na úkor Karoliny a jejích budoucích obyvatel. Navíc tady mají politici jeden argument, na který voliči spolehlivě slyší: investoři se tu nahání dost špatně. „Uvědomte si, že tady nejste v Praze, kde máte vždy několik nabídek,“ říká předseda ostravské ODS Miroslav Svozil. Stejně reaguje i architekt Sedlecký: „Nabízíme Ostravu na všech veletrzích. Investoři obvykle pokývají hlavou, nechají si něco poslat a pak už o nich neslyšíme. Město už patnáct let bezvýsledně hledá zájemce o parcelu na centrálním náměstí. Prostě nejsme v situaci, kdy bychom si mohli vybírat.“
Magistrát přitom nechce nic slyšet ani o variantě, že by město s tak zásadním krokem, jako je dostavba centra, nechvátalo a na vhodného investora si nějaký čas počkalo. „Zastáváme názor, že riziko prázdných území je větší než vybrat řešení, které třeba nemusí být optimální,“ vysvětluje Sedlecký. „Z volné plochy se stává problém, bezdomovci, stříkačky, plevel. Stávají tam cirkusy a na podzim se dělají drakiády.“ Heslem „lepší něco než nic“ se ostatně Ostrava řídila už několikrát a například dovolila Bauhausu postavit si obchod na místě historických jatek nebo Carrefouru hypermarket na místě bývalého stadionu odborářů.
Naopak svojí skepsí vůči nejasným, nebo rovnou špatným návrhům se netají šéfka ostravských památkářů Naďa Goryczková: „Vytvořit nové centrum je obrovská šance. Opravdu nevidím žádnou nevýhodu, proč třeba nechat to území zazelenat a nepočkat na zajímavou nabídku, a ne jít za každou cenu do něčeho, čím si nejsme jisti. A údajná kriminalita? Viděl jste tu plochu? Kdo tam může co zničit? Pokud město investovalo do urbanistické soutěže, mělo by na jejích výsledcích trvat.“
Odpovědět na otázku, kdy se Karolina dočká své nehynoucí slávy jako nová Ostrava, tedy není zatím snadné. Na rozdíl od situace v Brně si například Ostravští nemohou o aktuální situaci přečíst nic na webových stránkách magistrátu, a pokud chtějí něco vědět, musí si zajít přímo do kanceláře pana Sedleckého. K otázkám rozvoje centra se konala zatím jen jedna veřejná debata, kterou letos uspořádali nadšenci z místního antikvariátu. „Ostrava byla vždy přistěhovaleckým městem, v posledním čase se tu ale probouzí cosi jako obecní patriotismus,“ říká památkářka Goryczková. „Zájem o osud Karoliny poroste.“
Jaké tedy může být ze staveb českých a moravských „Postdamer platzů“ poučení? Budou nás naši potomci vychvalovat, nebo naopak znechuceně kroutit hlavami nad tím, v jakých kulisách je naše neschopnost donutila žít? Možná si takovými úvahami nemá smysl zatěžovat hlavu. Pro tuhle chvíli by stačilo, aby se města dokázala z různých přehmatů poučit. Na rozdíl od svých menších kolegyň, které se chystají na jedno jediné centrum, má Praha šancí několik – třeba v případě Karlína, Libně či Holešovic. „Oproti Smíchovu už vidím rozdíl,“ říká Zdeněk Lukeš. „V Karlíně zůstane zachovalých více industriálních prvků, investoři také více sází na byty, na které se mění třeba bývalá sýpka.“ Jinde může být poučení například v tom, že městské části tolik se zastavěním nepospíchají. „Každá oblast potřebuje nějakou lokomotivu rozvoje, nějakou investici, která přiláká další,“ říká Jan Kasl. „V případě dalších čtvrtí by to mohla být už i veřejná investice, třeba do univerzity, knihovny a podobně. A protože na to dnes nejsou peníze, vyplatí se počkat.“
Dalším problémem je stále sílící požadavek, aby se do nových center dalo pohodlně dojet autem. Přitom třeba příklad zmíněného Rotterdamu ukazuje, že nejde ani tak o počty aut, ale spíš o to, jak rychle se veřejným prostorem pohybují. „Jako primátor jsem řešil problém, proč se mají ve městě stavět široké silnice dálniční dimenze. Proč nemohou mít místo tří metrů padesáti jen třeba dva osmdesát, což nutí řidiče k pomalejší jízdě. Dopravním stavbám ale vládnou dopravní inženýři, kteří se odvolávají na své normy. S nimi jsem jako primátor nemohl nic udělat,“ sděluje Kasl.
Využívání veřejného prostoru se i v Česku postupně zlepšuje a přibližuje Západu. A pokud si obdivovatelé starých kamenných čtvrtích ještě pokládají otázku, zda je opravdu nutné používat v centrech budoucnosti tolik skla, železa a betonu? Pak se patrně u architektů setká se zdviženým obočím neporozumění. „Lze odpovědět, že je to efektní, levné a rychlé,“ poznamenává Jan Sedlák. „Ale upřímně řečeno: napadlo by vás někdy ptát se, proč se skládá taková hudba a malují takové obrazy? Takže správná odpověď na váš dotaz by měla znít, že architekti to tak prostě chtějí.“

Rozhovor
Město nejde naplánovat, říká architekt Martin Rajniš

Nemohl být nový Smíchov lepší?
Na konci osmdesátých let jsme se ocitli v situaci, kdy tady chyběly normální struktury. Společnost mezi sebou neměla normální vztahy, tiché dohody, normálně distribuované bohatství, moc, kontrolní mechanismy. Pokud není správně nastavená poloha mezi úřadem, plánem a svobodou občanů, tak se to vždy na stavbě města projeví. Mně by samozřejmě strašně vyhovovalo, kdyby byly ty nádherné industriální haly z větší části zachované. Tenhle postup – staré věci prorůst novými – zuřivě hájím a velmi oceňuji. Za architektem ale musí být úřad, který by určité věci zakázal zbořit nebo by zlevnil pozemky a řekl, že je to jedině za cenu zachování starých staveb.
Jakou roli v tom hraje město a stát?
Teď velmi smutnou. Za Rakouska-Uherska a za první republiky bylo naprosto normální, že magistrát vykoupil určité území, plánem ho zreguloval, oddělil to, co zůstane veřejné – náměstí, parky, ulice. Zavedl infrastrukturu a potom parcely se ziskem prodal. Dnes magistrát přes jakési plánovací nástroje deklaruje, že soukromý investor musí udělat ulici na svém a pak ji darovat. Je to velmi ubohá politika. Je to utíkání před starostí o město.
Proč to magistrát dělá?
Má pocit, že je to velmi riskantní. Pravděpodobně zcela právem nedůvěřuje svým strukturám, že by to udělaly férově, správně, za rozumné peníze. Je to nenormální stav po nenormální době. Město ale nejde naplánovat, vzniká dohodami mezi lidmi. Musí vzniknout normální vztahy, které budou veřejný prostor a čtvrti, jako je Smíchov, kultivovat. Pak se z toho stane město hodné střední Evropy.
Konec rozhovoru

P. Hobstová je novinářka. Je spolupracovnicí Respektu.

Autoři: Marek ?vehla, Pavla Hobstová