Ladislav Vencálek (HN): Pohnou tisíce podpisů radnicí v Brně??

Články, 31.8.2004

K napjatému vztahu mezi městem a mnoha jeho obyvateli by nemuselo dojít, kdyby město už od počátku své občany o velkých plánech informovalo...

Téměř pětadvacet tisíc brněnských občanů podepsalo petici požadující referendum o budoucí poloze nádraží. Má zůstat tam, kde je, či se má přesunout skoro o kilometr směrem jižním? Podpisy stačí, aby primátor musel referendum vypsat. Ani on, ani radní do toho moc chuti nemají.

Přes mnohá jejich slova a dvoumiliónovou injekci reklamní agentuře, kterou město najalo na propagaci odsunu, stalo se, co vedení nečekalo: našlo se dost lidí, jimž není lhostejné, jak si radní počínají. Mělo by to být pro ně varování. A co když se v referendu ukáže, že odpůrci přesunu zvítězí? Jaké důsledky z toho pro sebe vyvodí?
Pokud jde o problém sám, téměř všechna pro i proti byla řečena. Zájemce si najde dost informací na stránkách www.nadrazivcentru.cz, kde jsou názory odpůrců odsunu, či na stránkách města (www.brno.cz), propagujících přesun.
Přesto však jsou otázky, na něž žádné studie neodpovídají. Nahlíženo zpovzdálí, může se zdát, že v celé kampani jde jen o budoucí polohu nádraží. Avšak jde také o to, jak oživit deset tisíc hektarů periférie, která se rozkládá na jižním okraji městského centra. To se ví, a proto magistrát prostřednictvím tehdejšího Útvaru hlavního architekta objednal u pěti různých kolektivů urbanistické studie. Jedna z nich se pak po dalších úpravách stala podkladem pro právě probíhající inovaci územního plánu.
Co studie navrhují? Ve výkresech i počítačových animacích se před námi odvíjejí bulváry a parky, nová bytová výstavba, míjíme budovy nejrůznějších institucí, kongresové sály, restaurace, kluby. Divák je nadšen. Do doby, než ho napadne: jak by ty plochy mohly vypadat, kdyby nádraží zůstalo tam, kde je? Proč město nezadalo projekčním kancelářím, aby namalovaly bulváry a parky s nádražím v dnešní poloze? Vždyť jen tak mohu srovnávat, co je lepší a co je výhodnější.
Každá z těch variant by měla vycházet z prognóz, kolik lidí bude jezdit po železnici třeba roku 2020. Kolik bude jezdit automobily a kam. Studie by měly odpovědět na otázku, kolik vůbec bude mít Brno obyvatel. Podle populačních prognóz nás bude méně než dnes. Na základě brněnských plánů bude toto město světlou výjimkou.

Rozroste-li se městské centrum dvojnásobně, jak předpokládají studie, musí je někdo zabydlit. Má-li dnes Brno 400 tisíc obyvatel, musí jich mít v roce 2020 aspoň 600 tisíc. Anebo bude muset do Brna přijíždět denně 200 tisíc lidí, aby po práci zaplnili všechny nové butiky, restaurace a hotely. Plány radnice jsou pozůstatkem z časů extenzívního rozvoje průmyslu a panelákové výstavby.

K napjatému vztahu mezi městem a mnoha jeho obyvateli by nemuselo dojít, kdyby město už od počátku své občany o tak velkých plánech informovalo, nikoli jen výstavkou v prostorách magistrátu a oznámením o změnách územního plánu. To není jen výtka brněnskému magistrátu. To je obecná nemoc našich radnic - nemají zájem, aby jim do jejich rozhodování někdo mluvil. Města a jejich orgány musejí předkládat občanům pro a proti. A samy zůstat nad věcí. Avšak to je práce navíc, která by mohla odhalit cui bono. V případě Brna prosazuje město jednu jedinou variantu, a to ještě za peníze daňových poplatníků. Reflektovat mínění občanů, je-li jaké, to zkrátka ještě moc neumíme.
Další přemítání souvisí s referendem. Nejde jen o to, že město bude hledat všechny možné i procesní mouchy, aby se referendum nekonalo. Jde o princip referenda samotného. Toto bude poprvé, kdy místní referendum bude mít celostátní dosah a možná i celostátní publicitu. Jde konec konců o to utratit rozumně asi dvacet miliard.

Ale v souvislosti s referendem se znovu přetřásá otázka, zda je plebiscit organickým prvkem naší demokracie. I v Brně je dost takových, kteří říkají: běžte mi s tím k šípku. Já jsem si zvolil své zastupitele a věřím, že to dělají dobře. Když zjistím, že to dělají špatně, tak si příště zvolím jiné. Jistě, čtyři roky se mohou v historii města zdát krátkým obdobím. Ale zpackat se dá všechno i na jediném, pár minut trvajícím hlasování zastupitelstva. Nebo parlamentu.

Ladislav Vencálek
Autor je redaktorem časopisu Konec konců

Článek vyšel 39. 8. 2004 v Hospodářských novinách